Na harýkách po stopách zlatokopů (2007)
Pár postřehů z cesty po Tibetu, Nepálu a Indii v září 2008
Po stopách Kiwi (2009)
Expedice Perú 2010


Tibet 2007-cesta z Lhasy do základního tábora Mt.Everestu a zpět - Guided Tour












Na harýkách po stopách zlatokopů,


Je 6 ráno, středa 20.června 2007. Scházíme se v letištní hale zatím klidného ruzyňského letiště. Potkávám kamaráda, kam letíš, obligátní otázka, ale, zase do Frankfurtu povídá, a Ty ptá se. " Anchorage", odpovídám. Zastaví se, Anchorage, to je přece Aljaška, ne? Jo, říkám, Aljaška.

Famózní uvítání
Motorcycleadventure.cz
Je stále ještě 20.června, skoro půlnoc, a Boeing společnosti Alaska Airlines sedá přes záliv na přistávací plochu letiště, do zlatova ozařeného Anchorage. Uvítání opravdu famózní. Jsme všichni, jen dva kufry chybí. Máme dva dni rezervy, tak snad přijdou. Druhý den vyzvedáváme motorky, dostáváme instrukce, že Harley není off-road a tak jen po pevných silnicích, a také navštěvujeme hned obchod HD. Je krásně a teplo. Kufry stále nemáme. Třetí den už musíme jednat, Já kromě helmy nemám nic, Pavel něco málo, a tak jdeme nakupovat. Kreditní karta a obchod Harley-Davidson to jistí. Další den vyrážíme. Kufry stále nepřišly. Trasu znám nazpaměť, během těch měsíců příprav jsem jí projel snad stokrát. Opouštíme Anchorage a po Park highway míříme na severozápad do Denali parku. Jedeme skoro stále přes 800m n m .Krajina úžasná a malý provoz, občas nezpěvněný úsek silnice v důsledku opravy. Ceduli " Loose gravel" budeme vídat po celé cestě často. A taky vidíme u silnice prvního caribou.(Los). Zastavujeme se v Talkeetně, historickém městečku a pokračujeme až do Healy. Máme za sebou prvních 464km. Další den, a ten bude opravdu dlouhý, se vracíme pár kilometrů zpět a vjíždíme do Denali národního parku. Sice v mracích , ale přesto vidíme McKinley( 20,320 feet), nejvyšší horu Severní Ameriky.

Noční skok k polárnímu kruhu

Vracíme se a jedeme do Fairbanksu. Zastavujeme se po cestě v Ester Gold Campu, historickém dolu z roku 1906 a potom zajíždíme rovnou do jakési úměle vytvořené indiánské osady ve Fairbanksu, kde půjčují auto specielně na Dalton highway. Zde necháváme motorky, dnes najeto 270km, a přesedáme na VAN Ford a kolem 4. odpoledne vyrážíme směr Polární kruh po Elliott a poté po Dalton highway. Dalton highway je označována za jednu z nejdobrodružnějších tras na Aljašce. Vůbec o tom nepochybujeme. Tato trasa se také jezdí na motocyklech, ale pouze na endurech. Čeká nás dlouhá štreka, z 80% po nezpevněné silnici, spíše po roletě. Po cestě potkáváme jen docela rychle se řítící pravé americké trucky. Těsně kolem půlnoci dosahujeme polárního kruhu. Zapíjíme to Jackem. Půlnoční slunce je úžasné. Jsme tu sami, jen spousta komárů se chce najíst. Vracíme se zpět. Nesvítá. Světlo je stále. Před Fairbanksem kolem 7 ráno uhýbáme na Chena Hot Spring, termální lázně. Relaxujeme v termálním bazénu a spíme na lehátkách. Kolem 4 odpoledne vracíme auto. Za 24h jsme najeli 1360km.Sedáme opět na Harýky, nezbytná návštěva místního obchodu HD a konečně hotel. Je stále krásné teplo. Další den 25.června vyrážíme po Richardson highway , zastavujeme se v North Pole , domově Santa Klause (tady mají vánoce celý rok), a pokračujeme do Delta Junction. Nezbytná fotka u milníku označující konec Alasky highway a vzhůru po ní do Toku. V Toku po 336 km končíme.

Tak tady začíná dobrodružství

Ve středu 27.6. pokračujeme dál po Alaska highway a po pár kilometrech odbočujeme vlevo na Taylor highway, směr Chicken a Dawson. Těsně před Chicken končí asfalt. Chicken je pitoreskní osada. Potkáváme zde motorkáře, kteří ráno vyjeli z Dawsonu. Prý to na harýky moc není, oni mají endura a vypadají jako kdyby jeli šestidenní. Vyrážíme. Prach, kamínky, štěrk a občas mazlavý jíl, tak to je Taylor highway a Top of the World highway. Skutečné dobrodružství. Naštěstí neprší. I tak harík občas plave. Ve výšce 1258m jsou hranice s Kanadou. Připomíná to Pomezní boudy v Krkonoších. A jsme v Yukonu. Cesta je lepší i když stále nezpevněná a hodně prašná. Blížíme se k Dawsonu, zastavujeme a kocháme se pohledem do údolí, kde na soutoku širokéhoYukonu a zlatonosného Klondajku leží legendární Dawson City. Sjíždíme k širokému Yukonu a ferry nás převáží na druhou stranu . Je tu přes 30 C a po ubytování jdeme umýt harýky a vyprášit oblečení, všechno černé je šedivé. Prach zapíjíme pivem. Najeli jsme 270 km. A pak že haríkem se nedá jet off-road. Jack, zpěv a tanec, to je noc v Dawsonu. Je tu opravdu veselo. Vylézám o půlnoci z baru a svítí slunce. Jeden den volna využíváme pro návštěvu zajímavých míst a atrakcí ve městě včetně hřbitova, kde odpočívají i krajani, kteří odešli za zlatou horečkou. Není tu asfalt, jen prašné silnice a hrozný vedro, 30C. Další den jedeme dál. Krátce za Dawsonem zajíždíme po Bonanza Creek road k největšímu bagru na zlato v Severní Americe a k Bonanza potoku rýžovat zlato. Zlato se tu těží dodnes, ale spíše už jen pro turisty jako suvenýr. Nenašli jsme nic a tak zpět na hlavní a po Klondike highway směr Whitehorse. Na cestě opět mnoho výluk a jedna úplně nejhorší. Dlouhý úsek čestvě navazené zeminy a štěrku a do toho prudký déšť. Držet rychlost a koukat daleko dopředu, tak se dá jedině ustát to, když harýk má výkyv ze stopy snad i půl metru. To byl asi nejhorší úsek, který jsme potkali. Zůstáváme spát v Carmaku, večer začíná pršet, 440km. Další den máme jen 102km do Whitehorsu. Je opět hezky, prohlížíme městečko, kde zlatokopové přesedali z vlaku ze Skagwaye na parník do Dawsonu. Vyrážíme na malou projíždku do okolí a navštěvujeme užasný Miles Canyon.

Úchvatná příroda a první noční setkání s medvědy


1.července jedeme k moří do Skagway. Nádherná cesta horama přes White Pass (1003m) a hranici s USA , nás zavádí do přístavu Skagway, který už leží v Britské Kolumbii. Tady, po vylodění, začínala cesta všech zlatokopů jedoucích do Dawsonu. Kotví tu dva obrovské zaoceánské parníky a ve městě plno turistů. Další den 2.července je opravdu nabitý. Ráno po 8 h nás čeká 3,5h výlet historickým vlakem do White Passu do výšky 873m. Tato železnice postavená v roce 1898 patří mezi historické technické památky. A je to opravdu zážitek. Fotíme se před obchodem Harley-Davidson a zapisujeme se do knihy návštěv. Už tu nějací Češi na motorkách byli. K večeru se přesouváme do přístavu, kde nás čeka ferry do Haines. Během čekání ve frontě tam dva chlapíci z karavanů vylovili dva lososy, jenom tak, z dlouhé chvíle. Oba měli dobře přes půl metru, teda ty lososy. Hodinová plavba je příjemná, ale máme před sebou ještě 250km horama. Z Haines vyrážíme kolem 8h večer a vypadá to na pěknej déšť. Jedeme skoro sami a tak i na americko-kanadských hranicích to jde rychle. Dostáváme varování od kanadského celníka, že v horách je dost zima. Začínáme stoupat až do výšky 1 065m kde je Chilkat Pass. Temné hory a těžké mraky dotvářejí opravdu strašidelnou atmosféru. A zde také potkáváme několik medvědů. Oblékáme gumu a vjíždíme do pěkné bouřky a za ustávajícího deště kolem půlnoci přijíždíme do Haines Junction. A také jsme zase v Yukonu. Ráno nám říkají motorkáři jedoucí od Toku, že nás čeká nejhorší úsek cesty kvůli velkým opravám silnice.. Tak vyrážíme. Opět mnoho štěrkových úseků, jeden asi nejdelší kolem 15km je opravdu výživný. Nejhorší je ta neudusaná hlína a šrěrk, kterou ještě kropí. Ale to už jsme si zvyklí. Nádherná krajina je opět všudypřítomná. Naposledy překračujeme hranice a jsme zase v USA. Po 474km jsme opět v Toku. Ubytováváme se v krásných srubech s Jackem .

Hory, ledovce a ještě na skok do Sewardu
Ráno vyjíždíme po Tok Cutoff highway do Glennalenu, kde máme hotel. Podíváme se ještě po Richardson highway do Cooper Centeru, historického rustikálního komplexu z roku 1896. Někteří jedou ještě na otočku podívat do Valdezu (180km), Ostatní se vrací do Glennalenu. Večer začíná pršet. 256km. Prší celou noc a ráno vyrážíme za deště. Jsme opět v horách, Eureka Sunmmit 1013m a restaurace s polívkou nás zahřívá.Chvílema prší, ale krajina je opět překrásná a vrcholem cesty je Matanuska ledovec, který vybíhá skoro až k silnici. Pak už Palmer a odbočka do Hatcher Pass 1184m, kde přespíme. Zase prší. Ještě večer prohlížíme starý důlní komplex na zlato. 260km. Večer je Jacková smršť. Je pátek 6.července, je hezky, a nás čeká poslední etapa na motorkách do Anchorage. Po 120km jsme opět ve stejném hotelu jako na záčátku a světe div se, kufry jsou tam. Přišly dva dni po našem odjezdu. Vracíme motocykly a půjčujeme si auto. V sobotu vyrážíme na poslední výlet po Seward Highway na Kenay poloostrov . Naším cílem je přístav Seward. Tato cesta patří mezi 15 vybraných nejpůvabnějších cest v USA . A taky je. Po cestě opět vidíme v dálce Mc Kinley. Je docela hezky a teplo. Zajíždíme se podívat do Alyeska Resort, jakého si velkého Špindlu a těsně před Sewardem uhýbáme na Exit Glacier- ledovec. Pěší cesta vede až k němu. Krásný, bledě modrý ledovec, ale ustupuje do hor závratnou rychlostí. Potom Seward a zpět do Anchorage, 560km. Máme za sebou cca 3600km na motorce a 1920km autem.

Goodbye Alaska.
Je neděle a parkoviště před hotelem a RV park je plný. Začala sezóna. Vracíme auto, ještě nějaké nákupy, poslední dárky a na letišti několik Jacků. Zbývají 2h do půlnoci a Boeing společnosti Alaska Airlines se odlepuje od startovací dráhy. Krásně svítí sluníčko. Harleyjůja Alaska!! Tak snad někdy!!!!



Pár postřehů z cesty po Tibetu, Nepálu a Indii v září 2008


Motorcycleadventure.cz Do Tibetu jsem se vrátil po roce skoro ve stejnou dobu. Tentokrát bez motocyklu. První, co mě překvapilo, bylo málo turistů. Restaurace ve Lhase byly poloprázdné a některé kláštery zavřené. Čínské vojenské hlídky procházející ulicemi připomínaly nedávné události. Kulometná hnízda na střechách budov působily děsivě. Motorcycleadventure.cz
Silnice v Tibetu opět zaznamenaly pokrok a tak tam, kde jsme se loni na motocyklech prodírali ještě blátem a prachem, letos už vedla asfaltka. Doba cestování se zkrátila a snad přinese i lepší podmínky pro život v Tibetu. Motorcycleadventure.cz V Tingri, kde je poslední příležitost nastoupit super off-road cestu do základního tábora Mt.Everestu, končí asfalt a začíná prach a bláto.
Podél prašné cesty z obou stran stojí řada domů, obchodů a restaurací. Všude se povalují psy a odpadky. Motorcycleadventure.cz Dva nebo tři hotely, nula hvězdiček. Bydlíme v jednom z nich. Pokojík 3x3m, dvě postele a noční stolek. Plechové umyvadlo a voda v konvi. WC přes dvůr. V restauraci je útulno, uprostřed kamna a na nich obrovský hrnec s vařící vodou, topí se jačím trusem. Docela dobré jídlo a mají i pivo. Obsluhu tvoří 4 mladé ženy. Po večeři si pouští na videu klipy a tancují. Vycházíme ven do úplné tmy. Je tu mrtvo a docela zima. Klopítáme přes dvůr do studených pokojíků. Nad hlavou milióny hvězd. Uchvacující.
Cesta přes dva 5000m průsmyky na hranice s Nepálem za prudkého lijáku je malým dobrodružstvím.

Motorcycleadventure.cz Z posledního průsmyku cesta prudce klesá do 2500m na hranice. Cesta se mění v řeku, ze skal občas padá kamení a vodopády. Trochu to připomíná atrakce pro návštěvníky v Hollywoodu. Ale i tady v brzké budoucnosti bude asfaltka. Nakonec jsme do Zhangmu, horského městečka 5km od Nepálu, dojeli v pořádku.
Poslední úsek cesty cca 6km, která prudce klesá k nepalským hranicím a řadila se k těm adrenalinovým, je již většinou betonová. Získání víz na hranicích je snadné a tak brzo pokračujeme směr Kathmandů.

Cesta je částečně asfaltová, částečně prašná, stále klesá a stoupá teplota. Konečně Kathmandů. Vypadá to, jako kdyby tu byl ten největší sraz motorkářů na světě. Kam se podíváte, motocykly. A večer snad vyjel každý. Obratně, většinou ve dvou, se proplétají úzkými uličkami mezi davy lidí. Pro představu je to stejné, jako byste na Karlův most v plné turistické sezóně pustili několik stovek motorkářů do davu turistů. Neuvěřitelné.

A tak návštěva legendárního baru Tom a Jerry, kde se oslavují osmitisícovky, byla jakousi oázou klidu.

Druhý den v 7 ráno přešlapujeme na domácím letišti a čekáme zda Yeti Airlines nás vynese k Mt.Everestu. Je zataženo, ale kolem osmé nastupujeme a letíme. Po pár stech metrech stoupání prorážíme mraky a je azuro. 100% kýč! Na úrovni Makalu se obracíme a letíme zpět. Mt.Everest jako na dlani. Úžasný zážitek.

Prohlídka starobylého hlavního města Bhaktapuru stojí opravdu za to. Úzké uličky, mnoho obchůdků a poklidná atmosféra. Návštěva Pašupatináth, nejvýznamějšího poutního místa hinduistů v Nepálu, má zcela jinou atmosféru. Pašupatináth, rozkládajíci se kolem posvátné řeky Bagmati, je označován jako " malé Váránasí". Na ghátech u řeky se také konají kremace. Puzůstalí jsou shromážděni kolem hořící hranice a vzpomínají na zemřelého. Poté co hranice dohoří, je popel a zbytky těla vhozeny do řeky. Opodál se koupají děti, hledají ve vodě šperky zemřelého.



Přelétáme do indického Váránasí. Posvátné město na západním břehu Gangy. Kdo zemře ve Váránasí je očištěn od hříchů. Gháty, schody do vody, jsou všude. Koupací, na praní prádla a spalovací. Spalovací gháty jsou stále obsazeny. Brzo ráno nasedáme na malou loďku na projíždku po Ganze. Na břehu je už živo a koupací gháty jsou přeplněné.



Míjíme velkou skupinu lidí, která se koupe, čistí zuby a pije vodu z tohoto žlutavého veletoku. Pár metrů od nich se zahákla mrtvola o loďku. Co by u nás naplnilo bulváry, je tady zcela běžné. Pokud někdo nemá peníze na spalovací ghátu, zemřelý je pouze vhozen do Gangy. Prý Ganga má úžasné samočistící schopnosti, snad ano.



Zajíždíme ještě ke dvěma spalovacím ghátám, Manikarnika a Hariščandra.

Ulice v centru jsou doslova přelidněné. Velké množství lidí, kol, motorek, rykš, aut a všudepřítomný dobytek a navíc vhlké vedro. Doprava působí na první pohled chaotickým dojmem, ale asi má systém. Neviděl jsem žádnou nehodu. I když jsem už viděl ledacos, bída, špína a prostředí, ve kterém žijí lidé, mě opět překvapuje. Těžko si představit nějaké řešení. A lidí v Indii stále přibývá.


Z hotelu jedeme na nádraží Ťuk-Ťukem, motorovou kapotovanou tříkolkou. Jízda na horské dráze je proti tomu procházka rájem. Řítíme se slušnou rychlostí davem, vyhýbáme se na milimetry všem překážkám, vždy se najde skulina, kudy projet. Na focení není ani čas. Držím se, abych nevypadl. Adrenalinová jízda končí, jsme na nádraží. Vidět Váránasí a zemřít!

Z toho nočního vlaku do Agry jsem měl obavy, ale docela mile mě překvapil. Lehátka prostorná a relativně čisto. Agra už je turistické město s největší turistickou atrakcí Indie - Tádž Mahalem - symbolem nesmrtelné lásky. Tento skvost navštíví každý rok kolem 8 mil.turistů. Opravdu stojí za to.


Cesta končí ve 14mil. Dillí. Tady je propast mezi bohatstvím a naprostou chudobou snad nejmarkantnější. Honosné moderní budovy a kousek od nich chatrné přístřešky chudiny. Je strašné horko a vhlko. I místní říkají, že mimořádné. Absolvujeme hlavní památky včetně Rádž gháty, kde byl zpopelněn Mahátma Gándhí.










Po stopách kiwi



Jestli je nějaká země zaslíbená motorkářům, tak je to určitě Nový Zéland. Země tisíce zatáček, kvalitních silnic, úchvatné krajiny , příjemných lidí a ptáků kiwi. Během 23 dnů jsme najeli v průměru 6000km , projeli jsme oba ostrovy a neradi se loučili s BMW R1200GS.

Země dlouhého bílého oblaku
Tak Nový Zéland nazvali Maorové, kteří první vkročili na jeho půdu, podle oblaku, který se nad ním vznášel. Leží na datové hranici a je údajně první zemí, kde svítá slunce. Nový Zéland je opravdu hodně daleko. 10.5 hodinový let s Korean Air z Prahy do Soulu a po malé přestávce dalších 11h do Aucklandu nás o tom přesvědčuje. Shuttle nás veze do hotelu v centru, posunujeme si hodinky o 12h dopředu a převlíkáme se do triček a kraťasů, je přeci léto. Občas prší. Je pondělí, 19.ledna 2009 a sen se začíná měnit v realitu. Druhý den vyzvedáváme 6 motocyklů, tentokrát BMW R1200GS a poznáváme Auckland. Zvykáme si jezdit vlevo.

Vzhůru do Northlandu
Další den už za hezkého počasí míříme na sever do sub-tropického Northlandu. Highway 1 začíná jako dálnice, ale zanedlouho se už mění v normální silnici a také provoz slábne. Silnice vede kolem východního pobřeží, no prostě paráda. U obce Whakapara odbočujeme na Russell Road, vedlejší silnici, vedoucí do městečka Russellu. Silnice má nový asfalt a je prostě úžasná. 60km zatáček, žádná rovinka a navíc botanická zahrada. A hlavně, skoro žádný provoz. Jestli je nějaká silnice motorkářským rájem, pak je to asi tato. A to je co říct, neboť podobných silnic potkáme na Novém Zélandu ještě mnoho. Naším dalším cílem je mys Cape Reinga. Silnice na Aupouri poloostrově je na zdejší poměry docela rovná a tak posledních 25km po prašné, štěrkové cestě až k mysu je příjemným zpestřením. Na sever od mysu můžeme vidět pomyslné rozhraní mezi vodami Tichého oceánu a Tasmanova moře. Pár fotek u rozcestníku a vracíme se zpět, ještě je čas před přílivem a tak single jezdci jedou po Ninty Miles Beach ( nejdelší pláž na NZ, po které se dá jet) až do Ahipary. Připomíná to Daytonu na Floridě.



Největší Damaroň
Vyrážíme zpět na jih po západním pobřeží až do Waipoura Kauri Forest, kde se nachází největší damaroň Tane Mahuta. Stojí tu už neuvěřitelných 1200 let a je 55m vysoký. Mám chuť jí obejmout, ale má přes 13m obvod. Zastavujeme se ještě v Kauri muzeu s expozicí historie těžby damaroňí, musela to být pěkná dřina, a potom rychle na pláž Orewy. Je pátek a vzhledem k prodlouženému víkendu nezvykle velký provoz. Poprvé a naposledy tady vidíme pomalu pojíždějící kolony aut!

Zlato na Coromandelu
Další den po čtyřproudové Highway 1 se rychle přesouváme na jih, míjíme opět Auckland a před Pokenem uhýbáme vlevo na polostrov Coromandel. Je sobota, 28C a azuro. Zastavujeme v Thames, kdysi zlatokopeckém centru, a potom pokračujeme po úzké a klikaté pobřežní silnici do Coromandelu. Z Coromandelu opět serpentýnama po silnici č.25 podél východního pobřeží do Whitiangy a Hahei, našeho dalšího cíle. Trochu pohybu neuškodí a tak se vydáváme na malý výlet k Cathedral Cove, obrovské jeskyni, resp. klenbě, kam se dostanete pouze při odlivu. Druhý den ještě skok na Hot Water Beach, kde si při přílivu můžete vyhrabat v písku horkou lázeň. Příliv není a tak není co hrabat, jedeme směr Rotorua.

Na horké půdě
Rotoruu poznáte bezpečně podle všudypřítomného zápachu síry. Jdeme si prohlédnout termální oblast s největším novozélandským gejzírem Pohutu. Měl by stříkat 10-20krát denně do výšky 20m, ale je už kvečeru a tak je asi už vyčerpaný, odhadujeme to na slabých 6m. Druhý den ráno vyrážíme do Whakatane, kde na nás čeká helikoptéra. Nezbytné instrukce před letem a pak už 50km vzdálený White Island. Po půl hodině letu již sedáme na malý ostrov, z něhož stále vystupuje oblak páry. Je to skutečná činná sopka. Všude to probublává, z různých otvorů syčí pára a mnoho žlutých potůčků má 70C. Jsme opravdu na horké půdě. Jdeme ke kráteru a občas si nasadíme respirátor, ta síra je fakt silná. Náš průvodce a zároveň pilot ukazuje na jedno z mnohých bublajících jezírek a říká, že tam ještě předevčírem nebylo. A takových je tam plno. Je to zvláštní pocit. Letíme zpět a možná ještě někdy o tom ostrově uslyšíme, kdoví. Další den jedeme na jih, zastavujeme se ještě v termální oblasti Wai-O-Tapu se známým Lady Knox gejzírem. Ten stříká jen jednou denně a je to spíše show než přírodní úkaz. A potom kolem jezera Taupo do sopečného národního parku Tongariro. Sluníčko docela palí, ale pořádně to fouká. Ostatně to tady na Novém Zélandu pořád. Ubytováváme se v hotelu Grand Chateau z roku 1929 ve Whakapapa Village.



Výstup ke kráteru
Druhý den ráno nás sedačková lanovka vynáší mlhou do 2000m a tady nastupujeme cestu ke kráteru Mount Ruapehu, nejvyššímu vrcholu Severního ostrova. Poslední velké erupce této stále činné sopky byly v letech 1995 a 1996. Stoupáme střídavě po bizardních útvarech ztuhlé lávy, popelu a po sněhových polích. Dosahujeme kráteru ve výšce cca 2750m. Vyjasnilo a se a je daleko vidět. Zpáteční cesta je poměrně rychlá, většinu cesty kloužeme nebo jedeme po sněhu. Odpoledne už opět na motorkách směr Wanganui. Ve Wanganui nás čeká Ann a Dion a jejich motorkářům nakloněný penzión. A tak malý bazén a výřivka přijdou po náročném dni vhod. Dionovo BBQ nemá chybu. Neradi se loučíme, ale musíme dál. Čeká nás Wellington a poslední noc na Severním ostrově. Přímo na nábřeží ve Wellingtonu vedle Ta Papa musea nacházíme pěkný pivovar, kde zapíjíme skoro půlku naší cesty.

Jižní ostrov
Tří hodinová ranní plavba do Pictonu na Jižním ostrově je překvapivě klidná a rozmanitost zálivů Marlborough Sounds, kudy trajekt proplouvá, dává tušit, že jižní ostrov je zcela odlišný od Severu. Vyloďujeme se v Pictonu a jedeme po Queen Charlotte Drive, úzké, křivolaké silnici kolem rozeklaného pobřeží do Nelsonu. Tato silnice je označovaná jako jedna z nejkrásnějších na Novém Zélandu. Něco na tom bude. Ale Russell Road je stejně favoritka.

Deštným pralesem po divokém pobřeží
Den odpočinku v Nelsonu každý traví po svém, část výpravy jede na výlet do Golden Bay, ostatní vyráží na pláž, je 30C. Druhý den ráno úplně jinak, silný vítr a je pouhých 18C. Tak to je jižní ostrov. Přejíždíme jižní Alpy na západní pobřeží a deštným pralesem a deštěm do Punakaiki. Tady je zajímavý skalní útvar Pancake Roks, kde mořský příboj naráží do útesů a vystřikuje gejzíry skrz skalní dutiny. Bohužel jen pří přílivu. A ten bude až ve 4h ráno. Pokračujeme po západním pobřeží opět velice scénickou silnicí až k ledovci Franz Josef. Ledovec stále ustupuje a tak se vydáváme na cca hodinovou cestu k ledovci. Je docela teplo a tak v motorkářském je to docela sportovní výkon. Po dalších cca 20km je další Fox ledovec. Ten je menší a blíže k parkovišti. Zajíždíme ještě k jezeru Matheson, kde by se měla v jezerní vodě odrážet nejvyšší hora Nového Zélandu Mt.Cook. Je mlha a tak snad horu uvidíme z druhé strany, kam nás za několik dní zavede náš itinerář.

Adrenalin v Quenstownu
Další den nás čeká opět přejezd jižních Alp kolem rezervace Mt.Aspirin a přes Haast průsmyk do Wanaky a dále do Queenstownu. Cesta je poměrně rovná a nenáročná a tak rychle ubíhá. Ve Wanace odbočujeme z hlavní a dáváme se po silnici 89 kolem ski areálu Cardrona do Queenstownu. Cedule upozorňuje, že není vhodná pro obytné přívěsy a vleky vůbec. Cesta pomalu stoupá až do průsmyku ve výšce 1076m. Je to nejvyšší bod pevné silnice na Novém Zélandu. A odtud vedou ostré serpentiny až před Queenstown. Queenstown svými strmými silnicemi nahoru a dolů připomíná v malém San Francisco, ale skutečně jen v malém. Příjemné městečko u jezera je rájem adrenalinových sportů. A hned druhý den nám to potvrzuje výlet do Skippers kaňonu a 30min jízda kaňonem na tryskovém člunu. Řítíme se úzkým a mělkým kaňonem snad 80ti km rychlostí a je to skutečně zážitek. Zejména 360stupňové obraty jsou výživné. Další cíl naší cesty je Te Anau, které leží u stejnojmenného jezera a je centrum Fiordlandu a zároveň nejdeštivější místo na světě. Každoročně tu naprší více než sedm metrů dešťových srážek. Výjimka, dnes je nádherně, ani mráček. K večeru se vydáváme lodí po jezeře k jeskyni svatojánských mušek ( Glowworm Caves), která je přístupná pouze od vody . V jeskyni nasedáme na malou pramici a v úplné tmě se posouváme do jakési kaverny a najednou nad našimi hlavami svítí stovky světlušek jako na stovkách vánočních stromků. Nikdo ani nedutá. Čas k rozjímání.



Deštivý Milford
Druhý den vyrážíme hned ráno do Milford Sound, 16km dlouhého fjordu, který je největším lákadlem Fiordlandu. Bohužel po 50km od Te Anau začíná pršet a je mlha. A tak jen tušíme, že tato silnice získala právem, díky své kráse a rozmanitosti, status "silnice světového dědictví". Atrakcí na cestě je 1200m dlouhý Homerův tunel, za kterým silnice prudce klesá k fjordu. Za intenzivního deště se naloďujeme na 3,5h plavbu po Fjordu. Od české operátorky zde pracující, která nás odbavuje na loď, dostáváme ujištění, že právě tohle je to správné počasí na Milford Sound. Věříme tomu, i když raději bychom zažili fjord netradičně za slunečního svitu. Ale i tak, je to úžasný zážitek.

Po chudším Southlandu
Z Te Anau naše cesta vede na jih po Southern Scenic Route až do Bluffu, na samý konec jižního ostrova a snad i světa. Fotíme se u rozcestníku a hledáme ubytování. Bluff je městečko ústřic. Ale bohužel až v březnu, kdy vrcholí jejich sezóna. Vyjíždíme ještě na kopec odkud je vidět Steward Island a potom už sedíme v hospůdce v našem hotýlku. To je jediné, co se tady dá dělat. Pokračujeme po jižní scénické cestě chráněnou oblastí Catlins. Tak jako na celém jižním ostrově, potkáváme podél cesty obrovská stáda ovcí. Zajíždíme na Nugget Point, kde je nejstarší novozélandský maják z roku 1870. Strmá skaliska a útesy vystupují z moře do výšky 120m. V dálce na útesech vidíme pár lvounů. Pokračujeme po pobřeží až do Dunedinu. O vzhled města se zasloužili skotští kolonisté, je tu krásné nádraží, Otago universita a nejjižnější dealer Harley-Davidson na světě.



Na skok do hor
Další den nás zastihuje na cestě do hor pod Mt.Cook. Po 120km z Dunedinu odbočujeme po 83 na Omaramu a Twizel. Vyjasňuje se a pekelně to fouká. Ve Twizelu se cesta rozdvojuje a my jedeme po osmdesátce kolem jezera Pukaki k Mt.Cooku. Vítr sílí a mám pocit, že nás to sundá z motorky. V mracích se objevuje Mt.Cook, zastavuji, chci fotit, ale nemohu odejít od motorky, vítr by jí sundal. Nejhorší jsou střihy větru, zejména v zatáčkách. Konečně hotel Hermitage, zbudovaný v roce 1895, ale od té doby přestavěný a rozšířený. Zajíždíme ještě k Tasmanovu ledovci a pak už se kocháme výhledem na Mt.Cook (3.764m). K večeru vítr ustává a Mt.Cook se vynořuje z mraků.



Za delfínama
Ráno, za deště, jedeme zpět kolem jezera a dáváme se doleva k jezeru Takapo. Dokonce vylézá sluníčko, ale jen na chvíli. Pak už vjíždíme do mlhy a za deště překračujeme Burke Pass ve výšce 830m. Sjíždíme dolu k pobřeží a napojujeme se na Highway 1. Hustý provoz a déšť, nic moc. A tak odbočka asi 40km před Christchurchem na Akaroa, kam jedeme, působí jako balzám. Přestává pršet a začínají opět serpentiny, nahoru, dolů. A jsme v oáze klidu, Akaroe. Prý tu nepršelo už pár měsíců. Ráno se oblékáme do neoprenu, voda má 18C, a malá loď nás vyváží za delfínama. Konečně je vidíme. Tzv. Hectorovi delfíni jsou cca 1,5m velcí. Jdeme do vody, ale moc delfínu nevidíme. A tak jedeme kousek dál a na druhý pokus je to lepší. Plavou kolem nás a zvědavě si nás prohlížejí. Jsme pro ně dobrou atrakcí. V poledne opět nasedáme na motorky a jedeme posledních 80km do Christchurch. Neradi se loučíme s 1200GS a jdeme na pivo. V průměru jsme najeli 6000km, nikomu se nic nestalo a jsme plni nezapomenutelných zážitků.



Po stopách kiwi

A kiwi? Tohoto ptáka, symbol Nového Zélandu, jsme viděli jen jednou a to spícího v Kiwi pavilonu v Rotorue. A ještě se musím zmínit o jednom zvířátku, possumu. Každý den ráno jsme se na silnicích potkávali s desítkami přejetých těchto malých šelem, velikosti větších veverek. Jsou nočními zvířaty a hlavními nepřáteli kiwi. A jejich hlavním nepřítelem jsou auta. A na Novém Zélandu se jejich počet odhaduje na 70mil.


Zastávám názor, že by se člověk neměl vracet na jedno místo dvakrát, neboť krásných míst je na světě plno a život je krátký. V případě Nového Zélandu si nejsem tak jist. Je to tady nějak "EASY".

Na motocyklech mystickým peruánským severem (květen 2010)


Pro mnohé turisty je Peru jen Cusco , Machu Picchu a jezero Titicaca. Peru ale nabízí mnohem více. Měli jsme možnost prozkoumat na motocyklech mystický sever, který je stále turisty málo navštěvován, ačkoliv se zde nachází mnoho přírodních a kulturních zajímavostí. A navíc dvakrát cesta přes Andy a deštným pralesem. Dle dostupných průvodců se jedná o cesty, které nejsou moc doporučovány nebo dokonce označovány za nebezpečné. No prostě adventure motorcycling jak se patří…
Motorcycleadventure.cz










Vše začalo na jaře loňského roku , kdy se ozval holandský motocyklový operátor z Peru, zda nemám zájem o scout trip / pilotní jízdu/ na sever Peru přes Andy a deštným pralesem zpátky, cca 3400 km, z toho 40% off road. Hned mě to nadchlo. Své nadšení jsem přenesl na další kamarády a tak 3.května 2010 nás odlétá celkem 8 jezdců a dvě spolujezdkyně. Po dvanácti hodinách letu z Amsterodamu přistáváme v Limě a dobrodružství může začít. Po dni stráveném prohlídkou Limy již další ráno stojíme u motocyklů, balíme a vyrážíme. Nás 10, jeden Angličan , oba holandští operátoři a terenní pickup pro zavazadla s přívěsem a s peruánským řidičem Edou, průvodcem a mechanikem v jedné osobě. Než se vymotáme z 8mil. Limy je hodina pryč. Na začátek nás čeká jen 150km na sever po Panamerické dálnici pouští podél moře. Ačkoliv jsme téměř v nulové výšce, jedeme mlhou jako na horách. Odbočujeme z hlavní silnice na prašnou cestu vedoucí do malého přímořského letoviska Barranca.

Vzhůru k Huascaránu
Ráno už opouštíme pobřeží a stoupáme nádhernou silnicí do vyprahlých Černých Kordiller. Během 125 km vystoupáme do výšky 4100m do údolí Callejón de Huaylas s řekou Santa. Asfalt sice zůstává, ale silnice je rozbitá s četnými výmoly, což endura zvládají bez problémů. Na pozdní oběd zastavujeme v Huarazu pod Bílými Kordillery. Ochutnávám peruánskou specialitu, kousek pečeného morčete, je to samá kost a masa málo. V pozdním odpoledni dorážíme do vesničky Yungay , nad kterou se tyčí nejvyšší hora Peru, majestátní Huascarán (6768m). Toto místo bylo několikrát postiženo přírodní katastrofou, největší v roce 1970, kdy lavina kamení po následném zemětřesení smetla téměř celé městečko a pohřbila více než 70tis. lidí. Vzpomínáme i československou horolezeckou expedici, která zde také před 40 lety tragicky ukončila svojí cestu. Loučíme se s Huascaránem a po pár kilometrech končíme v Carazu. Caraz je půvabné městečko ve výšce 2285m s klasickým koloniálním náměstím s názvem Plaza de Armaz, což se bude opakovat skoro v každém městě.

Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz







Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz









Natočeno Karlem Kudláčkem při průjezdu Canonem del Pato (Kachním kaňonem)


První ochutnávka off-roadu
Z Carazu záhy začíná off-road. Úzká, kamenitá a velice prašná cesta s 39 tunely vytesanými do vysokých skalních stěn je opravdovým zážitkem. Tunely jsou bez osvětlení a prašné, takže není vidět dál jak na pár metrů. Protijedoucí nákladní auta zásadně neuhýbají, ani není kam, ale na to si budeme muset zvyknout, Cesta se proplétá malebným Kachním kaňonem a prudce padá do Huallancy. Dalších asi 90km je cesta opět velice prašná s nánosy prachu a kamení a vede téměř korytem širokého řečiště řeky Santy. V zatáčkách to pěkně klouže. Zrádné jsou dřevěné mosty, z nichž vyčuhují armatury. Nakonec kolem jedné hodiny odpoledne dojíždíme do Tablonesu, kde začíná opět asfalt. V místní restauraci si dáváme kuře s rýží a čočkou za 35 Kč. Navečer dojíždíme do Huanchacu , asi 12km na západ od Trujilla. Huanchaco leží těsně u moře a z rybářské vesničky se stává přímořským letoviskem. Je před námi den volna. Z Limy jsme již ujeli 830km. Volný den trávíme návštěvou obrovského komplexu CHAN CHAN, zřícenin hlavního města čimujského království z dob 1100 našeho letopočtu. Čimujské království , které ovládalo území o rozloze 40tis. kilometrů čtverečních, v letech 1460 až 1480 si podmanila incká říše.

Čarokrásné Andy
Je neděle a čekající nás opět Andy. Dnešní etapa dlouhá 190km začíná na asfaltu s kamínky a pískem a po 67 km se mění v štěrkovou cestu místy pokrytou uschlým bahnem. Opět stále stoupáme překrásnou krajinou. Za prudkého deště dosahujeme průsmyku 4100m n.m. Je neděle a tak se tu koná fiesta /slavnost/ a fotbalové utkání na mírném svahu. Déšť ustává a my pokračujeme dál, míjíme jeden z mnoha dolů, kterých je tu opravdu hodně a zde také začíná úplně nová asfaltová silnice, která byla vybudována těžební společností jako příspěvek regionu za udělení těžební licence. Po perfektním asfaltu a nekonečných serpentinách sjíždíme do Huamachuca. Silnice končí těsně na hranici města a začíná opět prach a občas betonové panely. Huamachuca je obyčejné horské trhové městečko s nadmořskou výškou 3180m. Večer si dáváme steaky a zapíjíme dobrým pivem Cusqueňou. To mají ostatně všude.

Ťuk-ťukové prokletí
Další den ráno nezačíná šťastně, prudce brzdím před do cesty mně vjíždícím Ťuk-ťukem /motorová tříkolka/ a na mokrém betonu jdu k zemi. Naštěstí jen naražené koleno a jede se dál. O chvíli později sundavá další Ťuk-ťuk i jednoho z holandských operátorů Larse. Také bez následků a tak konečně opouštíme město a po docela slušné cestě s udusaným pískem a štěrkem máme namířeno do Cajamarcy. Část cesty před Cajamarcou je asfalt. Cesta 180km dlouhá trvá něco přes 4 h. Končíme v pěkném hotelu s bazénem přímo na náměstí Plaza de Armas. Cajamarca je položená v údolí mezi horama a působí velice příjemně. Přes výšku 2700m n.m. je zde teplo a slunce pěkně pálí. Moc turistů sem však nejezdí. Kvečeru ještě navštěvujeme místní přírodní lázně s horkými termálními prameny. Horký pramen působí blahodárně na naražené koleno. Na prohlídku města máme i druhý den dopoledne, neboť vyjíždíme až po poledni na celkem krátkou trasu do Celendinu. Nezpevněná, ale slušná cesta se vine horskou zelení přes dva průsmyky ve výšce nad 3000m a po 3h jsme v Celendinu. Opět hotel na náměstí Plaza de Armas. Hotel má i restauraci a tak zde trávíme celý večer. Místní personál oceňuje naší slivovici a je hodně veselo.

Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz







Adrenalinová etapa a mystický Kuelap




Cesta z Celendinu do Chachapoyas je v turistických průvodcích označovaná za poměrně nebezpečnou, jednak z hlediska stavu cesty samotné tak i možného přepadení a okradení. V 8.15 vyjíždíme a začínáme prudce stoupat. Silnice je štěrková , ale dobře upravená a jede se po ní dobře. Jedeme krásnou krajinou s úžasnými výhledy. Přejíždíme průsmyk přes 3000m n.m. a klesáme dolů k řece Maraňón a vesničky Balsas. Obavy z cesty se po 55km rozhodně nepotvrzují. Teplota stoupá a tak krátké občerstvení v Balsau přijde vhod. A jedeme dál. Cesta opět začíná stoupat, je více šrěrková a jediným nebezpečím je potkat rozjetý náklaďák v úzké zatáčce. Balancování na hraně štěrkové vozovky patří rozhodně k adrenalinovým zážitkům. Zažil jsem osobně dvakrát. Opět překonáváme průsmyk 3680m a klesáme do Leymebamby. Právě zde se ukrývá jedinečné museum se 150 mumiemi pocházející z chachapoyaského mauzolea v blízké laguně kondorů. Po prohlídce musea pokračujeme do Tingo a zde odbočujeme na směr Kuelap. Po 20km stoupání po rozbité a úzké štěrkové cestě končíme v pěkném hostelu asi 15km pod Kuelapem. Místní personál nám připravil úplné hody domácí kuchyně. Dnes jsme najeli 220km a máme toho všichni dost. Ráno začínáme výjezdem na zříceniny pevnosti Kuelap . Nezrekonstruované ruiny města Kuelap patří mezi nejúchvatnější předincké vykopávky v celém Peru. Byly objeveny až v roce 1843 a dodnes je možné vidět jejich obrovský rozsah. Žilo tu na 3000 lidí. Od pevnosti, která se nachází na více než 3000 m vysokém horském hřebenu , jsou uchvatné pohledy do kraje.

Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz







Na skok k vodopádu a potom do džungle
Vracíme se zpět do hostelu, balíme a vyrážíme zpět dolů na hlavní silnici a po ní pokračujeme na Chachapoyas, ten však míjíme a po začínající asfaltové silnici jedeme na sever. Krátce nato odbočujeme na úzkou prašnou cestu, která strmě stoupá a po 5km nás zavádí do Gocty, malé vesnice s krásným ubytováním s výhledem na úchvatný vodopád padající s výšky 770m. Je to údajně třetí nejvyšší volně padající vodopád na světě. Pro svět jej znovu objevil německý cestovatel až v roce 2002. Přespíme a ráno se vracíme na hlavní silnici . Silnice se vlní, stoupá a klesá a časté sesuvy kamení na vozovku svědčí o neklidné geologické oblasti. Cca po 39km se napojujeme na hlavní silnici spojující pobřeží a džungli. Uhýbáme do prava směr na Tarapoto a s přibývajícím vedrem a vhlkostí se mění i tvář krajiny. Projíždíme bujnou vegetací a postupně vyjíždíme z hor a perfektní silnice se napřimuje a vede po rovině. Připomíná to Severní Ameriku.V jednom malém obchůdku kupuji pytlík čerstvé Koky. Žvýká se asi 25 lístků Koky a pomáhá to při Soroche (horské nemoci), bude se to hodit. Tak ještě fotka koky s mým plyšákem /jezdí všude se mnou/. Objevují se i první policejní a vojenské kontroly na silnici. Po 320km z Gocty dojíždíme do Tarapota, vstupního města do džungle. Horko hodně přes 30C a 90% vhlkost je dost velká změna oproti minulým dnům. Super ubytování ve stylu bungalovů a den volna před námi. Máme za sebou skoro 2000km a před sebou "nejnebezpečnější "cestu džunglí.

Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz







Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz







Cestou necestou džunglí
Den volna trávíme prohlídkou města a tržiště. Vypadá to tady jako kdyby tu byl sraz motorkářů a Ťuk-ťuků. Je jich tu opravdu plné ulice. Den volna je pryč a my kolem poledne jsme opět na cestě do 125km vzdáleném Juanjui. Zcela nová asfaltka vede kolem širokého řečiště Rio Huallaga bujnou vegetací. Je 36C, na slunci přes 40 a vhlko. Jsme totálně mokrý. Před městem je policejní kontrola. V Juanjui jsme po jedně hodině a naštěstí hotel má bazén. Jídlo v této oblasti a vůbec ve vesnicích je velice laciné a chutné a tak za 50Kč se najíte do sitosti. V noci je 28C a naštěstí máme klimatizaci. Cesta z Juanjui do Tingo Maria vede divokým pralesním pohraničím a je označována za nebezpečnou cestu díky oblastem nelegálního pěstování koky a pašování zbraní pro teroristické skupiny. Faktem je, že v poslední době se vládě podařilo úspěšné tažení proti těmto gangům a tak situace se podstatně zlepšila. Trasa z Juanjui do Tocache je 170km a vede po prašné a kamenité a velice rozbité cestě. Patří mezi nejhorší cesty, co jsme potkali. Píše se, že v období dešťů je tato cesta těžko sjízdná. O tom vůbec nepochybuji. V budoucnu má být i tento úsek asfaltový. I když jsme vyjeli po 8h ráno do Tocache přijíždíme až kolem 4h odpoledne. V noci pěkně leje a ráno jsou ulice rozbahněné. Vyjíždíme až kolem 10h kvůli opravě upadlého kola přívěsu.

A opět do hor
Dnešní etapa měří 270km a vede částečně na asfaltu a částečně na dobré štěrkové silnici. Stále jedeme bujnou vegetací a často projíždíme stavbou silnice. V Tingo Maria zastavujeme na oběd a pokračujeme opět do hor na průsmyk 2750m. Asfaltová cesta potom opět klesá a 20km před Huánucem zůstáváme spát v horském resortu nedaleko hlavní silnice. A tak jsme projeli džunglí bez úhony, jen několik pneu defektů . V příštích dnech nás čekají opět Andy. Horko už není tak velké, jsme ve výšce 1900m . Dlouho do noci se zapíjí prach z cesty džunglí. Opět vyjíždíme hned po snídani, nejprve se proplétáme v hustém provozu nedalekého města Huánuco a pak už stále stoupáme po sice asfaltové, ale ze začátku dost rozbité silnici , která vede kolem četných dolů. Míjíme jedno z nejvýše položených měst na světě Cerro de Pasco ve výšce 4330m n.m. Jsou tu největší světové doly na stříbro. Silnice se dostává na náhorní plošinu, kde je obrovský důl na měď, a po ní pokračujeme do Juninu . Po dalších cca 34km odbočujeme vlevo směr Tarma. Silnice začíná prudce klesat, otevírají se úžasné výhledy do kaňonů a ostrými serpentinami sjíždíme do půvabného koloniálního městečka Tarma. Je to město květin, které se zde pěstují na vývoz i pro potřeby města. Předposlední etapa dlouhá 230km je celá po asfaltové silnici. Od Tarmy silnice opět stoupá a vede malebnou přírodou do Huancayo, hlavního města juninského departamentu. Celá oblast je velice úrodná a tím osídlení této oblasti sahá do dávných předinckých dob. Ještě v roce 1999 zde operovala tzv. Světlá stezka, ale po razii peruánské armády v témže roce je oblast relativně bezpečná. Pokračujeme v cestě a naším cílem je odlehlá Huancavelica v nadmořské výšce 3680m. Je to tradiční indiánské město s původními tradicemi. Dorážíme sem kolem půl čtvrté a začíná pršet, což tady prý není nic neobvyklého. Je cítit, že jsme v horách a tak oblékáme večer frízky. Uzké uličky jsou plné lidí a je tu čilí ruch. Jdeme na pořádný steak a zapíjíme to dobrou Cusqueňou, jak jinak.

Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz







Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz







Poslední přejezd And
Je pátek 21.května a před námi je poslední etapa přes Andy do Pisca dlouhá 330km, z toho 107km off road s průsmykem 4853m n.m. Vyjíždíme hned zrána , cesta je dost špatná, samá díra a kamení, endura to zvládají, pro auta je to horší, ty jedou tak 20km/h. Během 50km vystoupáme o 1200m do průsmyku. Začíná mrholit a lehce to klouže. Motorky občas ztrácí výkon. Konečně se napojujeme na asfaltovou silnici vedoucí z Ayacucha do Pisca. Je tu velká kontrola policie a armády, Ayacucho jako vstupní brána do džungle má neblahou pověst hnízda teroristů a pašeráků koky. A pak už stále klesáme po silnici, která se vine mezi horami směrem k moři. Do hotelu v Paracasu u Piska dojíždíme už za tmy kolem 9 večer. V sobotu ještě malá vyjíždka na motocyklech na duny a divokou přírodu na poloostrov národní rezervace Paracas a odevzdáváme motocykly. V neděli ráno ještě absolvujeme výlet rychlými čluny na nedaleké ostrovy ptactva Ballestas a pak už autobusem zpět do Limy.
Hasta la vista, Peru ! Bylo to super!


Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz Motorcycleadventure.cz







2007 © Ing. Karel Šťastný